Výkon, rodina a tělo, které konečně stíhá.

V sedmnácti ještě na střední škole jsem se musela postavit na vlastní nohy. Naučilo mě to nevzdávat se, a díky tomu jsem při všem zvládla dálkově vystudovat magistra na ČZU. Mám dva malé syny, koně a dlouhá léta jsem jezdila rodeové disciplíny.

Pro mě bylo vždycky samozřejmé, že kluci i můj kůň mají tu nejlepší péči, kvalitní krmení a jídlo, vitamíny a jsou v pohodě. Jenže my mámy to známe všechny, staráme se o všechny okolo, ale na sebe si vzpomeneme až jako na poslední.

Už na rodičovské jsem začala pracovat, protože mě práce baví a nedokážu jen tak sedět. Jenže ten věčný kolotoč, tlak na to všechno zvládnout, nulový odpočinek a stres si vybraly svou daň. Až přišel den, kdy mě tělo prostě vypnulo. Záda bolela tak, že jsem se nemohla ani pohnout, do toho svalová horečka a Ibalgin, který už vůbec nezabíral. Tělo řeklo dost.

V tu chvíli mi došlo, že když lehnu já, padne s tím celá moje rodina.

Zlom přišel, když jsem potkala lidi, kteří se dívají na tělo jako na celek a neřeší jen potlačování bolesti prášky. Začala jsem se učit úplně obyčejné věci - jak se přes den na chvíli zastavit, zhluboka se nadechnout a dát vyčerpanému tělu to, co mu opravdu chybí, pomocí různých technik i kvalitních doplňků. Obrovská úleva pro mě byla i to, že za tímhle přístupem stojí lékaři, se kterými se dá cokoliv zkonzultovat, takže jsem v tom nebyla sama a netápala.

Dnes mám energii na kluky, na koně i na práci, a hlavně vstávám s čistou hlavou a bez strachu, že mě záda zítra zase zradí.

Nemusíte čekat na moment, kdy vás tělo násilím donutí lehnout. Jsem tu od toho, abych vám ukázala, jak z toho kolotoče ven, protože jsem si to sama prožila.